Trocha historie:
Biblické postavičky byly vynalezeny ve Švýcarsku, odkud se rozšířily do Německa a Rakouska. Z Rakouska se pak dostaly k nám na Moravu, do Čech i Slezska. Z Dolan se dále rozšířily prostřednictvím Slovenského biblického díla na Slovensko. Podrobnější historii najdete v jednotlivých odkazech.
DERUNGS, A., Rozhovor Marie Klaškové s Anitou Derungs v Ilanz dne 12. 2. 2008
v 10.00-11.30 zaznamenaný na diktafon, přepsaný a přeložený
- Znám Českou republiku. Nikdy jsem tam sice nebyla, ale v našem klášteře je
kněz jménem František. Již 5 let. Čeština je velmi harmonický jazyk. Když mu
přijela návštěva, ráda jsem je poslouchala, když mezi sebou mluvili česky. S
Českou republikou jsem se setkala také na začátku 90-tých let. Ředitel muzela v
Lucernu měl styky s muzeem v Karlových Varech a tak se betlém z biblických
postaviček dostal na výstavu právě do Karlových Varů.
Četla jsem, že postavičky vznikly z postaviček do betléma. To je zajímavý
vývoj. Jak se to stalo? Co Vás k tomu vedlo?
- Nebyl to můj nápad, ale mé představené. Měla jsem pro rodiče dětí (ženy)
zachytit liturgický rok (Mikuláš, Vánoce, půst, Velikonoce, mezidobí). Tak jsem
začala tvořit betlém. Nejdříve jsem přemýšlela, jak by to bylo nejjednodušší.
Zkusila jsem vytvářet postavičky z modelářské hlíny, Pak jsem je 2x vypálila v
peci. Ale byly křehké, často se rozbíjely, postup byl moc náročný (technologicky
i finančně). Potom jsem zkusila jiný materiál – drát, látku a olovo. Snažila
jsem se udělat takové postavičky, aby jejich proporce odpovídaly dospělému
člověku.
Jak jste přišla na nápad odlévat boty z olova?
- Přemýšlela jsem, jak přesunout těžiště co nejblíže zemi. Zkusila jsem použít
olověné pláty, kterými jsem obalila dřevěné nebo keramické špalíčky. Sloužily
jako boty. Nebyly však pevné, upadávalo to. Pak jsem zkusila vymodelovat boty z
keramické hlíny. Vytvořila jsem tak formu, do které se pak nalilo olovo. Tyto
botičky se osvědčily a používají se dodnes.
Jaké jste používala látky, materiály?
- Látky musí být vždy originální. Na postavičky z biblické doby používám jen
bavlnu, len, buret, viskozu.
Jaké jste měla první ohlasy na takovéto pohyblivé postavičky? Byly přijímány
s nadšením, nebo s obavami? Jak se na ně dívali kněží, katecheté, obyčejní lidé,
děti?
- v kantonu Graubünden byly vypsané kurzy a ženy se na ně hlásily. Později jsem
vzdělávala vedoucí kurzů
- 11.11.1964 byl první kurz v Maria Licht a pak o týden později ve
Schwarzenbergu u Lucernu. O rok později v roce 1965 byly tyto kurzy zopakovány.
Za dva roky si ženy vyrobily svatou rodinu, mudrce a pastýře.
- Jak reagovali kněží, to nevím.
- V reakcích lidí pozoruji určitý vývoj. Za 40 let proběhl i velký vývoj v
náboženském chápání.
- Setkala jsem se zajímavou reakcí, když jsem vytvořila pastýřku do betléma. Na
druhý kurz jsem vytvořila pastýře a pastýřku. Byla jsem překvapena odmítavou
reakcí žen. Nechtěly mít ženu pastýřku v betlémě. Jen pastýře. O týden později
jsem vzala pastýřku na kurz do Schwarzenbergu. Tam byla přijata s velkou
radostí. Ženy ji uvítaly jako výborný nápad. Zjistila jsem, že se nesmím vzdát
po první odmítavé reakci.
- Dnes po 40 letech mám v betlémě ženy a muže půl na půl a nikoho to nepřekvapí.
- Až už jsem žila v klášteře, tak mně babička vyprávěla událost, která se kdysi
stala. Když jsem byla malá holčička, asi 5 let, byla jsem s babičkou v kostele v
neděli odpoledne. Kostel byl prázdný. Prohlížely jsme si betlém a já jsem řekla:
„Babi, kde jsou ženy?“ Byli tam jen muži, pastýři, mudrci, apod. Babička mně
odpověděla: „Ženy už tu byly, přišly dřív a již odešly.“ Od té doby to mám v
paměti a inspirovalo mě to k výrobě pastýřek a dalších žen do betléma. Dnes mám
v betlémě ženy, muže, děti. Betlém, to je především rodina, proto tam mám celé
rodiny.
- O kurzy byl velký zájem. Jen si je mnoho žen nemohlo díky své finanční situaci
dovolit. Časem se situace zlepšovala.
Máte nějakou svou oblíbenou postavičku?
- svatou rodinu – je krásné, že nejsou v paláci, ale ve chlévě, v jeslích
- stalo se to jednou v dětském domově nebo v dětské nemocnici. Teď už přesně
nevím. Přišly studentky za mnou do třídy, sedly si a mlčely. Já jsem se neptala,
čekala jsem, až začnou samy mluvit. Sedly si do lavice a seděly v ní. Bylo
vidět, že je něco tíží. Najednou si stouply a říkaly. „Víte o Bejrůtu?“ A
najednou to z nich lezlo, jejich smutek. „Co bychom mohly udělat?“ Navrhla jsem
jim, aby to namalovaly. Nechtěly malovat. Vysvětlovala jsem jim, že Švýcarsko
jim pomáhá. Posílá tam pomoc, lékaře, protézy. Takto jsem je utěšovala.
Uklidnily se, že se něco dělá, že nejsme lhostejní. Pak se mě jedna zeptala,
jestli bych do příště nemohla udělat nějakou postavičku, aby nám byla před očima
a na ty trpící v Bejrůtu jsme tak rychle nezapomněli. Lekla jsem se a přemýšlela
jsem o tom, co bych mohla udělat. Napadlo mě, že bych mohla udělat dva chlapce.
Chtěla jsem, aby byli nejen smutní, ale i radostní. Tak jsem udělala jednoho s
jednou rukou a v druhé ruce měl bubínek. Druhý měl jen jednu nohu a v ruce
berlu. Tak jsem je postavila na katedru a dívala jsem se ke dveřím, ze kterých
se hrnuly děti dovnitř. Sledovala jsem výraz obou děvčat. Jejich pohled
vypovídal o obrovské radosti, porozumění. Nemohla jsem je hned odnést. Stály na
katedře až do Velikonoc. Občas, když přijdu k betlému, tak si vzpomenu na ty dvě
postavičky.
- Lavina – Stalo se to na přelomu 80 a 90 let. Nevím přesně. Děti z Altdorfu se
připravovaly na první svaté přijímání. Dnes už nevím, jestli jich bylo 8 nebo
12. Děti měly víkendovou přípravu v objektu, který náhle zaplavila lavina a
všechny děti pod ní zemřely. Pak byl světový kongres betlémů v Innsbrucku. V
Rakousku, Německu i Švýcarsku se betlémy především vyřezávají. Nevím, jak u vás.
Byla tam výstava betlémů a setkání betlemářů. Večer za mnou přišla jedna paní a
zezadu mě objala. Neznala jsem ji, ona se mně představila: „Já jsem Brigite z
Altdorfu. Byla jsem na tvém prvním kurzu.“ Nepoznala jsem ji, nečekala jsem ji
tu. A pak mně říkala, že mně musí něco říct. Že za ní přišly matky těch děti z
Altdorfu, jestli by pro ně neudělala kurz postaviček. Měla z toho však strach a
proto si vzala čas na rozmyšlenou. Nevěděla, jak pracovat se ženami po takto
těžkém traumatu. Já jsem jí řekla: „Brigit, to bys měla udělat.“ Ženy si
přinesly oblečení svých mrtvých dětí a z něho učily šatičky pro postavičky.
Jedna z nich pronesla: „Pamatuješ, tuto zástěrku? Tu nosila má dcerka.“ Díky
tomuto kurzu tyto ženy zpracovaly svou bolest. Byl to pro mě nejsilnější kurz
postaviček. Bolest a smrt patří k životu. Postavičky jim dodaly odvahu a sílu
jít dál. Žít.
Zajímalo by mě, jestli jste postavičky používala i při jiných textech (než
jen při narození Ježíše v Betlémě) – biblických a nebo i mimobiblických
(příbězích, pohádkách)?
- Vytvořila jsem Abraháma, Davida s Jonatánem, Rút, Noemi, Josefa. Celý Ježíšův
rodokmen. Všichni jdou do Betléma. V mém betlémě je zachycen i útěk do Egypta.
Setkává se v něm několik časových rovin. Stavím ho celou dobu adventní a hotový
je na Boží narození. Jsou v něm starozákonní postavy, ale i postavy z dnešní
doby. Je to jednoduše velké putování národů do Betléma.
Postavičky ze současnosti jsou v normálním oblečení? Třeba v riflích?
- ano, mají oblečení odpovídající jejich době. V mém betlémě najdete i africkou
královnu oblečenou do barevných látek se spoustou šperků, také poustevníky, děti
ulice, eskymáky
Jak je ten betlém velký?
- asi 15m2
Jako řeholnice se denně setkáváte s Biblí – při modlitbě, meditaci. Pomohly
vám osobně někdy postavičky k pochopení biblického poselství? K jeho aktualizaci
do konkrétního života? U kterého textu?
- Betlém stavím během celé doby adventní. 1x týdně vždy vyberu jednu postavičku,
kterou postavím na oltář. Postavím ji do výrazného gesta. Nasvítím ji silným
světlem a ona vytvoří stín na zdi za oltářem. Připravím si text, který předčítám
ostatním sestrám a pak následuje meditace. Je nás v klášteře asi 120 sester a
26cm vysokou postavičku by všechny neviděly. Tak vznikla určitá stínohra.
- Vždy vyberu jinou postavičku – Máří Magdalénu, Josefa, jak se mu zdá sen,
zpívající anděly
- Já sama nepoužívám postavičky pro svou meditaci, ale pro druhé. Jsem řádová
sestra a proto zůstávám v klášteře. Já jsem to na počátku naučila jiné a teď
jsem nejraději doma v klášteře a v tomto díle již pokračují jiní. Občas mě
navštíví některá z lektorek a já jsem šťastná, že se postavičky dál používají.
Máte nějaké podklady – knížky, články z novin či časopisů, fotky?
- přinesu vám nějaké fotky. Knížky jsem nikdy neshromažďovala
- na jedné fotce je setkání Marie s Alžbětou a v pozadí je Zachariáš
- na druhé fotce je útěk do Egypta pozadí.
- Na třetí fotce jsou andělé – nemají křídla. Jsou to mladí lidé, kteří hrají na
různé nástroje. Za nimi stojí již dospělý Jan Křtitel (zde jsou různé roviny,
Ježíš je ještě miminko, Jan Křtitel je již dospělý). Vlevo je vidět jeden z
mudrců jak vyjíždí z tunelu.
Jaké používáte velikosti postaviček?
- Já používám postavičky vysoké 26cm, ale existují i 46 cm a 62 cm.
Podle čeho děláte postavičky? Měníte jim po čase šaty?
- často mě v betlému padnou oči na místo, kde někdo chybí. Představím si tam
člověka, který tam chybí a pak se pokusím ho proměnit do postavičky. Někdy
vznikne postavička na základě látky, která se mně dostane do ruky. Někdy dostanu
látku přímo od nějakého kmene z afriky nebo od indiánů. Nedávno jsem dostala
úžasně jemnou kůži. Přemýšlela jsem, co bych z ní mohla udělat a nakonec vznikl
eskymák. Vždy, když tvořím nějakou postavičku, tak se snažím přečíst si něco o
tom národě či kmeni, jak žijí, jak se oblékají. Prohlédnu si obrázky a pak se
snažím, aby postavička vypadala co nejvíce autenticky.
- Každá postavička má svůj příběh. Vznikla v určité situaci. Proto nikdy neměním
na postavičkách šaty, vlasy, apod. Pokud se jim zlomí ruka nebo pochroumá hlava,
tak ji pracně opravím, ale nikdy ji nevyhodím.
- Člověk musí postavičky dělat s láskou a rád. Jinak to ani nemá smysl.
- Ještě bych chtěla upozornit na jednu věc. Dejte si pozor na skladování. Přišla
za mnou jedna z lektorek s tím, že měla postavičky uložené v pevné kartonové
krabici. Vytáhla je na vánoce a zjistila, ze jsou celé sežrané od myší. Také se
už lidem stalo, že jim vlasy a ovčí rouno sežrali moli. Kočky mají rády
schubimehl, ze kterého je udělaný obličej.
Vidím, že nejraději stavíte právě betlém, ale tvoříte z postaviček i jiné
novozákonní nebo i starozákonní scény?
- ano, občas stavím doprovodnou scénu k nedělnímu evangeliu nebo k některému ze
čtení. Například jsem nedávno dělala scénu se soudkyní Deborou, nebo Noemi a
Rút. Tato scéna pak slouží pro meditaci spolusester. Zvýrazní tak určitý aspekt
textu. Ale já nejraději dělám betlém, který každý rok o nějaké postavičky
rozšiřuji.
Kolik máte v betlému postaviček? Kdy betlém boříte?
- Nikdy jsem je nepočítala, ale myslím, že kolem stovky. Betlém je hotový 24.12.
a z kostela ho odstraňujeme kolem 15.1. Přijeďte příští rok kolem Vánoc, ráda
bych vám ho ukázala. Na fotkách, které jsem vám přinesla, toho není moc vidět.
Budete-li chtít, půjdu vám do kostela ukázat, kde přibližně stojí.
Kolik vám bylo let, když jste začala tvořit první postavičky?
- Bylo mně asi 40 let, učila jsem ve škole, která patří klášteru v Ilanz
výtvarnou výchovu. Do kláštera jsem šla ve 21 letech.