Švýcarsko
Vznik a vývoj postaviček
První biblické postavičky vynalezla v průběhu letních prázdnin roku 1964 sestra
Anita Derungs, OP, jedna z řádových sester kláštera Ilanz ve Švýcarsku. Sestra
Anita byla tehdy vychovatelkou v Ilanz. O snaze vytvořit pohyblivé postavičky v
klášteře Ilanz se dověděla Josy Brunner. Byla vedoucí ,,Domu matek“ ve
Schwarzenbergu. Josy Brunner navázala kontakt se sestrou Anitou Derungs. Tento
kontakt vedl k prvnímu kurzu „betlémských postaviček“ v Maria-Licht a pak i ve
Schwarzenbergu u Lucernu na podzim a v zimě roku 1964 a 1965.
Sestra Anita odpovídá na otázku o vzniku a počátcích: „Nebyl to můj nápad, ale
mé představené. Měla jsem pro rodiče dětí (ženy) zachytit liturgický rok
(Vánoce, půst, Velikonoce, mezidobí). Tak jsem začala tvořit betlém. Nejdříve
jsem přemýšlela, jak by to bylo nejjednodušší. Zkusila jsem vytvářet postavičky
z modelářské hlíny, Pak jsem je dvakrát vypálila v peci. Ale byly křehké, často
se rozbíjely, postup byl moc náročný (technologicky i finančně). Potom jsem
zkusila jiný materiál – drát, látku a olovo. Snažila jsem se udělat takové
postavičky, aby jejich proporce odpovídaly dospělému člověku. V kantonu
Graubünden byly vypsané kurzy a ženy se na ně hlásily. Později jsem vzdělávala
vedoucí kurzů. Dne 11.11.1964 byl první kurz v Maria Licht a pak o týden později
ve Schwarzenbergu u Lucernu. O rok později v roce 1965 byly tyto kurzy
zopakovány. Za dva roky si ženy vyrobily svatou rodinu, mudrce a pastýře.“
Postavičky se začaly rozšiřovat. Procházely nejrůznějšími vylepšeními, například
od umělkyně Alois Carigiet. Postavičky měly však nohy ze dřeva, takže nebyly
stabilní. Stále se tyto prototypy zdokonalovaly, což dokazují některé dochované
podoby dřívějších postaviček. Avšak jejich pohyblivost vykazovala velké
nedostatky. Byly použity například nevhodné materiály, které se při pohybu
zlomily, jako například lámavý drát. Sestra Anita Derungs pracovala s
materiálem, který se nacházel v každé domácnosti, nebo se dal levně opatřit:
elektrický drát na ruce, sisalový provaz s drátem na nohy, zbytky látek, dřevo.
Už v roce 1965 měly postavičky hlavu udělanou z tvrdé pěny, nazývané sagex,
která byla potahována duvetinem a sametem. V tomtéž roce zkusila Brigitta Wipfli
nahradit dosud používané dřevěné boty botami z tvrdé sádry. Také Josy Brunner
přišla na řadu vylepšení. Původní boty podrazila olověnou deskou, takže byly o
něco těžší a postavička měla větší stabilitu. Na přelomu šedesátých a
sedmdesátých let se začaly používat celé boty z olova. Vymyslela je sestra Anita
Derungs, připravila formu a první boty z olova odlil v roce 1968 farář Werner
Thommen. V roce 1973 byly vylepšeny a od roku 1975 se používá stejná forma jako
dnes, kterou připravil umělecký kovář Berchtold Frei. Jeho syn Christoph po něm
výrobu převzal a boty v různých velikostech dodává dodnes.
První účastnice kurzů se podílely v následujících letech na dalším vývoji
postaviček. Mezi těmito čtyřmi až pěti ,,ženami první generace“ byla i Beatrice
Zimmermann, která později vynalezla okolo padesáti vylepšení a Maria Widmer,
která se seznámila s mladou Doris Egli. V roce 1966, tedy dva roky poté, co
sestra Anita tvořila postavičky v klášteře Ilanz, ukázala Maria Widmer Doris
Egli, jak se postavičky vyrábějí. Doris Egli přišla na další vylepšení a s jejím
přispěním dosáhla výroba postaviček dalších změn. Její tvořivé a nápadité
vědomosti se prokázaly jako velice prospěšné. Doris Egli měla i odpovídající
vzdělání, studovala na Státní akademii výtvarného umění ve Stuttgartu. Společná
práce Doris Egli a ostatních žen ve Schwarzenbergu nebyla dlouhá. Konflikt
vznikl kvůli patentu, který si nechala Doris Egli evidovat. Od roku 1976 se
používá sisalovým provazem obalený drát také na ruce. Do té doby se používal jen
na nohy. Problém, jak oba dráty spojit, vyřešila Doris Egli. Se svým mužem
vynalezli kovovou svorku, která oba dráty pevně spojila. Tuto svorku si Doris
Egli nechala patentovat pod názvem „Original-Doris-Egli-Material“, a tím si
zajistila autorská práva. Od roku 1979 již nedocházelo k významnějším změnám v
materiálu koster postaviček. V roce 1979 vznikla nadace Brändi v Horwu ve
Švýcarsku, která funguje jako chráněná dílna pro lidi s handicapem a vyrábí
kostry pro biblické postavičky.
První postavičky, které vytvořila sestra Anita byly o trochu menší než dnešní
postavičky vysoké zhruba 30 centimetrů. Od počátku měly postavičky obličej jen
naznačený tvarem, ale neměly vyznačené oči, nos ani ústa. Tato vizáž vylučovala
strnulou grimasu. Umožňovala naopak těm, kdo s postavičkami pracovali, zapojit
svou vlastní fantazii, myšlenky a představy.
Nejvýznamnějším centrem výroby a práce s biblickými postavičkami se stal
Schwarzenberg ve Švýcarsku. Svým významem a aktivitami zastínil i místo
původního vzniku, klášter Ilanz. Od roku 1964 zde probíhají kurzy výroby
biblických postaviček a později i školení vedoucích kurzů. Na podnět Doris Egli
se začaly absolventky kurzů pravidelně setkávat. Od roku 1977 se tato setkání
pořádají každý rok. Vždy se dotýkají tří hlavních bodů:
řemeslné a technické otázky,
kreativní a umělecké problémy,
náboženské prohloubení.
Ve Schwarzenbergu probíhá dále školení vedoucích kurzů výroby a práce s
biblickými postavičkami. Po sestře Anitě Derungs převzala vedení Beatrice
Zimmermann a později Doris Abegg. Nyní se dalšímu vzdělávání věnuje Františka
Schneider, Ruth Erne, Priska Bischofberger a Barbara Ruf. Vznikl tak základní
školicí kurz a později i následné vzdělávání již vyškolených vedoucích. Důraz je
kladen především na kvalitu, která se netýká jen rukodělného provedení, ale i
duchovního pozadí a náboženských znalostí. Po něm následuje každoroční setkávání
vedoucích a další školení a vzdělávání. Celý postup výroby neustále prochází
určitým vývojem. Není sice už tak razantní jako v šedesátých a sedmdesátých
letech, ale nové vedoucí přichází s novými nápady a vylepšeními.
Sestra Anita si sama vyráběla i některé rekvizity k
postavičkám – ovce, osla, vola. První kurz však byl zaměřen jen na výrobu
postaviček. Rekvizity bylo možno zakoupit, nebo si doma vyrobit. Později se
začala zdokonalovat zvířata a další rekvizity. Základ však byl stále stejný –
elektrický drát. Z něj pak vznikaly ovce, osel, velbloud a vůl. Sestra Anita
také vytvořila lampičku pro pastýře, pastýřskou hůl a jiné drobnosti. Pro
účastnice kurzů vymyslela také střihy na šaty pro jednotlivé postavičky – Marii,
Ježíše, Josefa, pastýře, mudrce z Východu. Původní kurzy sestry Anity byly
třífázové. V prvním kurzu si účastník vytvořil Svatou rodinu, pastýře a anděla.
Ve druhé fázi mudrce z Východu a ve třetí zvířata – velblouda, ovce, vola a
osla. V sedmdesátých letech předala vedení kurzů svým nástupkyním. Jednou z
nejvýznamnějších byla Lucia Netzer-Peduzzi, která pro praktickou práci vytvořila
i teoretický základ. Od roku 1978 vedla kurzy pravidelně ve Švýcarsku a od roku
1985 i v Německu.
Stále častěji byly postavičky spojovány nejen s příběhem o narození Ježíše
Krista v Betlémě, ale také s dalšími biblickými příběhy. Spojení kurzů výroby
postaviček s teologickými tématy umožnilo postupnou změnu názvu. Kolem roku 1979
se z původně používaného „Schwarzenberger Krippenfiguren“ začal stále více
vžívat název „biblische Figuren“ - „biblické postavičky.“ Spojení rukodělné
práce s dalším teologickým vzděláním již k tomuto způsobu práce bezprostředně
patří. Spojení teorie a praxe je charakteristické pro práci s biblickými
postavičkami.
Hlavní centrum výroby a práce s biblickými postavičkami je v již zmiňovaném
Schwarzenbergu u Lucernu. Na jaře 2006 na mimořádném shromáždění VKBFS (Vereinigung
Kursleiterinnen Biblische Figuren Schwarzenberg) bylo rozhodnuto, že vzdělávání
bude přesunuto z centra Matt do Lassalle-Haus v Bad Schönbrunn. Doris Egli vede
kurzy výroby postaviček ve vzdělávacím centru také v Bad Schönbrunn. Další kurzy
jsou pak vedeny v nejrůznějších exercičních domech a na farách po celém
Švýcarsku. Třetím centrem je klášter Ilanz, kde postavičky vznikly a kde
probíhají stále další kurzy. Sestra Anita Derungs, která postavičky vynalezla,
ještě žije, má kolem 85 let, kurzy však již od sedmdesátých let minulého století
nevede.
Problémy kolem vzniku
Literatura udává dva způsoby vzniku. Jedna verze předpokládá postupný vývoj od
lidových betlémů přes touhu dát betlémské postavičky do pohybu až po realizaci
sestry Anity Derungs z kláštera Ilanz, která vytvořila betlémské postavičky z
elektrického, sisalem obaleného drátu. Tak bylo možné s nimi pohybovat. Postupně
byly zdokonalovány až do nynější podoby.
Druhá verze vychází od Doris Egli. Ta chtěla svým čtyřem dětem udělat betlém, a
tak vytvořila postavičky ze sisalem obaleného drátu. Sama k tomu vypráví: „V
naší mladé rodině se zrodilo vyprávění příběhu s biblickými postavičkami. „Mami,
co dělala Maria s Ježíšem, když ji nenásledoval, neposlouchal?“ „Kde dělala
Maria, taťka a chlapec piknik? A měli také dřevo a kameny na ohniště?“ Naše
čtyři děti pozorně poslouchaly vyprávění, napjatě pozorovaly drama, kriticky
prožívaly zobrazení postavičkami. Učili jsme se s nimi… Od přátel v našem
společenství jsme byli požádáni, abychom naši práci sdíleli dále, a brzy jsme
byli zahrnuti dotazy a požadavky z farností, škol a organizací, abychom vedli
kurzy a společně tvořili biblické postavičky. V mnoha farnostech a institucích
jsou dnes naše postavičky, vysoké až 140 cm, 50 cm nebo 30 cm. Biblické
postavičky zprostředkovávají náboženské obsahy skrze scénický obraz.“
Doris Egli si však nechala tyto postavičky patentovat jako
první, čímž si chtěla zajistit autorská práva na biblické postavičky. To se jí
ale nepodařilo právně prosadit, protože se na jejich výrobě nepodílela sama, ale
zásluhy patří i jiným ženám. Bylo jí tedy pouze umožněno si patentovat výrobní
jméno pod názvem ,,Original-Doris-Egli-Material“. Nazývá je „Egli-Figuren“, tedy
Egli-postavičky, a materiál pro ni vyrábí firma Knorr.
Postavičky od Doris Egli se od postaviček ze schwarzenberské školy liší v
několika bodech. Mají mohutné vlasy, které dělají celou hlavu výrazně větší než
je 1/8 těla. Vlasy bývají často rozpuštěné nebo v drdolu. V obličeji mají
naznačený nos, celý je ve tvaru stříšky odshora dolů. I postavičky vysoké 30 cm
mají na ruce palec postavený kolmo k ostatním prstům (jako rukavice palčáky).
Postavičky jsou celé potažené kůží – duvetinem, včetně břicha. Doris Egli s
oblibou používá jakékoliv látky i na starozákonní postavičky, tzn. květované, s
puntíky, kostkované, umělé materiály. Postavičky bývají i v moderním oblečení –
v riflích, svetru, tričku, apod. Postavičky ze Schwarzenbergu podléhají
přísnějším pravidlům, i když také zde mají některé lektorky (včetně Anity
Derungs) dva druhy postaviček – v biblickém oblečení a v moderním oblečení.
Po prostudování veškeré dostupné literatury a webových
stránek se přikláním k první verzi vzniku. Je doloženo, že sestra Anita Derungs
měla první kurz již v roce 1964, zatímco sama Doris Egli píše, že postavičky
vynalezla v roce 1966. Je málo pravděpodobné, že by dvě ženy bydlící pár
kilometrů od sebe napadla stejná myšlenka vytvořit pohyblivou postavičku ze
zcela totožného materiálu, stejných proporcí a velikosti. Myslím si, že
postavičky vynalezla Anita Derungs. Přínos Doris Egli je tom, že ona rozšířila
používání postaviček na všechny biblické příběhy a začala je více zapojovat do
práce s Biblí. Je však pozoruhodné, že Doris Egli nikde na svých webových
stránkách nepíše o tom, že by se postavičky naučila dělat od Anity Derungs nebo
jejích pokračovatelek. Přitom v historii tvorby postaviček sestry Anity je
výslovně zmíněno, že Doris Egli přivedla na kurz Maria Widmer v roce 1966.